Zürcher Nachrichten - Sbírka Haupt: Co o nás lidech prozrazují peníze

Bankovku lze utratit, darovat, uschovat – nebo ji proměnit v umělecké dílo. Pak se její zdánlivě jednoznačný význam začíná rozplývat. Je tento potištěný papír stále platidlem, již sběratelským kouskem, nebo především nositelem myšlenky? Sbírka Haupta právě na tuto nejistotu navazuje. Jejím předmětem není rozmnožování peněz, ale otázka, jak peníze působí na lidi a jaké představy si s nimi lidé spojují. Berlínský právník a sběratel umění prof. dr. Stefan Haupt za tímto účelem shromáždil sbírku, která v současné době čítá více než 300 děl.

Pod názvem „Třicet stříbrných – umění a peníze“ se zde setkávají malba, fotografie, objekty, grafika, umělecké knihy, video a digitální umění. Nespojuje je žádný konkrétní styl, ale společný předmět zkoumání: peníze jako materiál, slib, společenský řád a důvod k rozporům. To odlišuje tuto sbírku od numismatické sbírky. V centru pozornosti nestojí vzácnost a stav zachování platidel, nýbrž jejich umělecké přehodnocení.

Aktuální pohled na toto téma nabízí výstava „Originály obálkových obrázků“, jejíž vernisáž je ohlášena na 15. září 2026 v 18 hodin ve Sdružení německých záručních bank v Berlíně. Budou zde vystavena vybraná díla, která se dříve objevila na titulních stránkách časopisu Stiftung&Sponsoring. Kurátorem je Dr. Hermann Büchner. Přechod od tištěného vyobrazení k originálu sám o sobě vyvolává zásadní otázku: Co objevujeme na díle, když již nekoluje pouze jako obraz, ale stojí před námi jako předmět?

Desetidolarová bankovka mění pohled
Hauptova sběratelská činnost začala v roce 1993; zpočátku se zajímal zejména o fotografii. Jeho profesní setkání s umělci a galeriemi vedla nad rámec právních otázek k rostoucímu zájmu o samotná díla. Později se do popředí dostalo peníze jako spojující téma. V podrobném rozhovoru se sběratelem popsal Haupt obsahové sdělení i umělecké a řemeslné zpracování jako rozhodující kritéria pro nákup – nikoli peněžní hodnotu uměleckého díla.

Klíčové místo zaujímá dílo „Money for Art“ od Lee Mingweiho. Umělec předal různým lidem desettákové bankovky složené do tvaru sošek a sledoval, jak s nimi zacházejí. Někteří s nimi zacházeli jako s penězi a utratili je; jiní si zachovali jejich složený tvar. Haupt vysvětlil tento výchozí bod své tematické sbírky také v rozhovoru zveřejněném v roce 2024: Zajímalo ho, že stejný předmět byl jeho příjemci hodnocen zcela odlišně.
Tento experiment nepotřebuje k tomu, aby měl dalekosáhlý dopad, žádnou spektakulární částku. Kdo bankovku rozloží a zaplatí s ní, zničí její sochařskou formu, získá však za to konkrétní užitnou hodnotu. Kdo si ji uchová, vzdá se tohoto využití a rozhodne se pro jiný význam. Umělecké dílo nestanovuje, které rozhodnutí je správné. Spíše zviditelňuje, že hodnota nespočívá pouze v předmětu samotném, ale vzniká ve vztahu mezi předmětem a člověkem.

V tom spočívá plodný výchozí bod pro celou sbírku. Umění o penězích nemusí oslavovat bohatství ani ilustrovat chudobu. Může být experimentálním uspořádáním, v němž se každodenní rozhodnutí náhle jeví jako rozhodnutí. Stačí známá bankovka, aby se odhalil rozdíl mezi cenou, potřebou, vzpomínkou a osobním vztahem.

Třicet stříbrných: Cena není hodnota
Již samotný název sbírky je v rozporu s neutrálním pohledem na peníze. Třicet stříbrníků odkazuje na biblický příběh o Jidášově zradě. Peníze se zde nejeví pouze jako praktický směnný prostředek, ale v souvislosti s loajalitou, vinou a úplatným jednáním. Haupt výslovně spojuje název s otázkou, jaký význam přikládají lidé penězům ve srovnání s jinými hodnotami.

Tato perspektiva zabraňuje tomu, aby se umění o penězích redukovalo na dekorativní obrazy bankovek. Stává se zajímavým tam, kde číslo již neposkytuje uspokojivou odpověď: Co stojí pozornost? Jakou hodnotu má hodina práce? Může cena něco vypovídat o kvalitě myšlenky? A co se stane, když se finanční úspěch díla stane důležitějším než to, co vyjadřuje?

Součástí sbírky jsou také díla, která penězům připisují jinou společenskou funkci. U Germaine Koh se mince s nápisem „I will“ stává nositelem slibu. Dadara v díle „One Like/ Love“ staví vedle obvyklých měn jiné formy uznání. Obě pozice byly k vidění v souvislosti s výstavou v berlínském Bodeho muzeu. Posouvají pohled od vlastnictví a platby k vztahu a vzájemnosti.

Ovčí hlava a mechanismus pozornosti
Jak bezprostředně lze inscenovat otázku umělecké hodnoty, ukazuje dílo „The Value of Art – Sheep’s Head“ od Christy Sommererové a Laurenta Mignonneaua. Starší obraz je propojen se senzorem a tiskárnou na termopapír. Přítomnost diváků způsobuje, že se vyznačená cena zvyšuje. Mechanismus zvyšování hodnoty nespouští změna obrazu, ale zaznamenaná pozornost.

Vtip spočívá v tom, že senzor nevyžaduje žádné hlubší zabývání se obrazem. Proces může spustit i pouhá přítomnost. Dílo tak lze chápat jako model hodnocení, který zaměňuje viditelnost za význam. To, čemu se často věnuje pozornost, nabývá na významu – zda tato pozornost vychází z porozumění, zvědavosti či náhody, zůstává otevřené.

Dílo zároveň staví samotné diváky na zkoušku. Kdo se zastaví, nezkoumá jen kritiku uměleckého trhu, ale stává se součástí zobrazeného procesu. Vzdálenost mezi pozorováním a účastí se zmenšuje. Zvláště ostře zde nezní tvrzení, že umělecké ceny jsou v zásadě libovolné. Jde o přesnější otázku, jaké informace cena vlastně obsahuje – a které zamlčuje.

Související souvislost přináší v jiné formě dílo Alicji Kwade „Treibwerk“ z roku 2013. Osm euromincí různých nominálních hodnot je uspořádáno do řady; jejich okraje byly upraveny tak, že do sebe zapadají jako ozubená kola. Mince však nehybně přiléhají k podkladu: zdánlivý hodinový mechanismus stojí na místě. Dílo patří do sbírky a bylo představeno v roce 2025 v doprovodné sérii děl.

Mince si zachovávají vzpomínku na svou dřívější funkci a zároveň se stávají součástí jiného systému. Jako interpretace se nabízí otázka, zda zde peníze něco pohánějí, nebo jsou samy poháněny. Obraz uspořádaného stroje může symbolizovat stejně tak spolehlivost jako souvislost, které se jeho jednotlivé části nemohou vyhnout.

Nové akvizice: Práce, čas a jazyk spotřeby
Nové prezentace zveřejněné v roce 2026 ukazují, že sbírka se neomezuje pouze na historický výběr známých motivů souvisejících s penězi. V lednu sbírka představila dílo Charlieho Steina „Minimální mzda“ z roku 2011. Výchozím bodem je reprodukce pokladního dokladu, jehož význam se odhaluje prostřednictvím zvláštního výkladu. Nevýrazný dokument z každodenního spotřebitelského života se tak stává nositelem sociální otázky.

Pokladní stvrzenka se k tomu hodí právě díky své věcnosti. Zaznamenává, kolik zboží stojí, ale zpočátku neříká nic o tom, za jakých podmínek bylo vyrobeno a kolik práce musí někdo vykonat, aby si ho mohl koupit. V souvislosti s názvem „Minimální mzda“ lze tuto mezeru chápat jako skutečný předmět díla. Stvrzenka dokumentuje výměnu a zároveň otevírá pohled na to, co v jejím výpočtu chybí.

V červenci následovala prezentace díla Julie Herfurthové „Čas jsou peníze – peníze jsou čas“. Na listu z roku 2017 se tyto dvě věty objevují v souvislé ručně psané repeticí, dopředu i dozadu. Dílo vzniklo v rámci projektu „SWEAT SHOP“, který inscenoval uměleckou tvorbu pod tlakem konkurence a časové tísně. Na vytvoření díla na zakázku měli zúčastnění umělci k dispozici vždy 30 minut.

Ekonomická souvislost zde není ilustrována dodatečně. Zasahuje přímo do samotného vzniku díla. Nápis dokumentuje činnost, která se musela odehrát v rámci předem daného časového úseku. Zároveň lze obrácení známé věty číst jako námitku: peníze mohou uvolnit čas, ale strávený čas života nelze vrátit zpět. Zdánlivá rovnice zůstává nerovností.

Když se barva peněz objeví na kůži
Jiný přístup rozvíjí Janine Mackenroth v projektu „THE EURO COLLECTION“, který byl v květnu 2026 představen jako novinka ve sbírce. Umělkyně převádí barevné odstíny sedmi eurobankovek do edice laků na nehty. Jednotlivé laky jsou v rámci uměleckého cenového konceptu přiřazeny k nominální hodnotě příslušné bankovky. Barva se tak stává nejen designovým, ale i ekonomickým rozlišovacím znakem.

Součástí ucelené kolekce je navíc 49 jedinečných maleb na nehtových lacích, které spolu s barevnými odstíny tvoří sběratelskou edici. Dne 2. května 2026 byl v berlínské galerii aquabitArt předán exemplář č. 1/49 Stefanovi Hauptovi. V srpnu se Mackenrothovo dílo stalo předmětem již 60. příspěvku v sérii věnované dílům ze sbírky v časopise Stiftung & Sponsoring.

Toto dílo lze chápat jako zkoumání toho, jak se zviditelňuje společenský status. Hranice mezi uměleckým materiálem, spotřebním zbožím a vnější prezentací sebe sama zůstává záměrně propustná. Odstín, který se zpočátku jeví jako zvolený podle vkusu, najednou nese cenu a odkaz na měnu. Peníze nejsou zobrazeny, ale převedeny do jiné každodenní praxe.

V souvislosti s díly Steina a Herfurtha z toho vyplývá pozoruhodná trojice. Nákupní doklad, popsaný list papíru a lahvička s lakem na nehty různými způsoby odkazují na pracovní podmínky, čas a společenské hodnocení. Právě rozmanitost prostředků brání schematické kritice peněz. Sbírka tak získává nové perspektivy, místo aby opakovala jediný argument pomocí stále podobných obrazů.

Bankovka jako obraz, kufřík s penězi jako příběh
Peníze nejsou v této sbírce pouze fyzickým předmětem. Pete Jones zkoumá bankovky fotograficky, mimo jiné pomocí prosvícení a silně zvětšených detailních záběrů. Jeho dílo „Víra | Láska | Naděje“ z roku 2018 bylo v červnu 2026 představeno v doprovodné publikační řadě. Známá bankovka se tak stává obrazovým prostorem, jehož vizuální struktury se v běžném platebním styku snadno přehlédnou.

Videopráce Karen Koltermannové „Der Geldkoffer“ (Kufřík s penězi), jejíž zařazení do sbírky bylo představeno v březnu 2026, naopak pracuje se souhrou filmu a inscenovaného děje. Toto dílo z roku 2001 kombinuje úryvky ze tří hraných filmů se speciálně natočenou scénou. V ní bankovní úředník naplňuje prázdný kufr umělkyně bankovkami v hodnotě 100 DM.

Toto srovnání ukazuje, jak různými způsoby lze s penězi umělecky zacházet. Fotografie mění rychlé rozpoznání v pomalé vnímání. Video zkoumá obrazy a očekávání, která se pojí s určitou formou držení peněz. Oba přístupy se odklánějí od pouhého zobrazení částky. Ptá se na kulturní představy, skrze které peníze rozvíjejí svůj účinek.

Ze soukromé sbírky do veřejné debaty
Historie sbírky je také historií měnících se výstavních kontextů. V Bodeho muzeu doplnila díla ze sbírky v letech 2016 a 2017 výstavu „Umění utváří peníze: MUSE MACHT MONETEN“. Mincovna dabei spojila historické a současné perspektivy s uměleckými otázkami týkajícími se svobody, moci a ekonomické závislosti. Zapůjčené exponáty ze sbírky tvořily jeden ze tří pilířů koncepce výstavy.

V roce 2018 byla část sbírky prezentována pod názvem „PENÍZE – MÁNÍ – SMYSL“ v berlínských Reinbeckhallen, kurátorkou byla Lena Fließbach. Zatímco v Mincovním kabinetu byla obzvláště zřetelná blízkost k historii peněz, výstava v Reinbeckhallen nabídla další kontext pro zamyšlení nad současným uměním o penězích. Takové změny místa jsou pro tematickou sbírku více než jen etapami v jejím životě: mění okolí a tím i možné interpretace děl.

K tomu se přidává spolupráce se Svazem německých záručních bank, která trvá od roku 2013. Umění o penězích je zde prezentováno v instituci, jejíž činnost je sama o sobě spjata s financováním. Tato souvislost může vyvolat plodné tření. Díla neoslovují výhradně umělecké publikum, ale setkávají se s profesním každodnem, v němž jsou riziko, úvěr a ekonomické hodnocení konkrétními úkoly.

Téma 2026 bylo uchopeno i v kontextu vysokých škol. Univerzita v Tübingenu zařadila na 27. ledna přednášku „Umění a peníze – Peníze v umění“ do cyklu přednášek věnovaných vztahům mezi penězi, eucharistií, vědou, uměním a náboženstvím. Téma ukazuje, jak daleko sbírka přesahuje otázky nákupu a prodeje: směřuje k symbolické proměně věcí a k přesvědčením, která jim dodávají význam.

„Originální obálkové obrázky“: Od cirkulujícího obrazu k objektu
Zářijová výstava přináší výběr děl, která se z mediálního oběhu vrací do výstavního prostoru. Od října 2016 jsou díla ze sbírky představována v rámci cyklu „Stiftung & Sponsoring“. Série mezitím zahrnuje 60 příspěvků. Na jejím počátku stálo dílo Michaela Timpsona „A Horse Man Rode Out“. Pro novou výstavu jsou mimo jiné ohlášena díla Kathariny Arndt, Thomase Baumgärtela, Dadary, Lexe Drewinského, Marie Fisahn, Joachima Froeseho, Petea Jonese, Anne Jud, Helmuta Kinga, Slavy Ostapa Osinského, Maximiliana Roganova, Jürgena Schieferdeckera, Reinera Schwarze, Jonnyho Stara, Rirkrita Tiravaniji, Philippa Valenty a Helmuta Zobla.

Právě v tom spočívá zajímavá zvláštnost tohoto výstavního pojetí. Titulní obrázek musí upoutat pozornost na malém prostoru. V originále se k tomu naopak přidávají rozměry, materiál, povrch a prostorový účinek. Dílo z mincí se chová jinak než jeho fotografie, koláž jinak než její plochý tisk. Výstavu lze proto chápat také jako výzvu k tomu, abychom přerušili rychlost oběhu obrazů a díla znovu prozkoumali.

Tuto nabídku rozšiřuje novinářský a kurátorský doprovod. Webová stránka nejen dokumentuje termíny, ale také vysvětluje akvizice, propojuje je s již existujícími díly a odkazuje na další texty o dílech. V celkovém pohledu tak vzniká průběžný veřejný pracovní záznam sbírky: zviditelňují se rozhodnutí o výběru, opakující se otázky a nové umělecké postupy.

Sbírka, která se dotýká i svých vlastních podmínek
Zabývání se penězi nezabrání umělecké sbírce v tom, aby sama byla součástí ekonomických vztahů. I kritická díla se kupují, vlastní, pojišťují a vystavují. Tento rozpor nelze vyřešit morálním označováním. Právě proto je rozhodující, zda díla slouží pouze jako dekorativní potvrzení, nebo zda skutečně staví podmínky svého vlastního oběhu do diskuse.

Haupt opakovaně zdůrazňoval přednost obsahové reflexe. Již v rozhovoru se sběratelem z roku 2016 hovořil také o vědomém rozšíření sbírky o digitální umění a o pozicích umělkyň. Nové přírůstky z roku 2026 lze v tomto kontextu vnímat jako pokračování dlouhodobého otevírání se. Nejenže rozšiřují fond, ale mění i otázky, které lze s ním klást.

Sbírka přesvědčuje tam, kde znovu otevírá to, co se zdá být jednoznačné. Bankovka může představovat kupní sílu, vzpomínku nebo sochu. Cena může něco vysvětlovat a zároveň zakrývat to podstatné. Umělecké dílo může kritizovat trh, aniž by stálo mimo tento trh. Z takových napětí nevzniká uzavřený teoretický systém, ale výzva k pozornému pohledu.

V současné době navíc prof. dr. Stefan Haupt vede jednání s rumunským podnikatelem Alexem Bodim, který by rád přivezl výstavu do Bukurešti (Rumunsko) a tam ji představil veřejnosti.

Peníze vyjadřují hodnotu toho, co se dá zaplatit, zejména v dnešní digitální době. Sbírka Haupt https://www.Sammlung-Haupt.de se právě proto zaměřuje na to, co se pouhým číslem zdaleka nedá vysvětlit.